Historie ve zkratce – obec Sudoměřice

Přes území Sudoměřic procházela Jantarová cesta z Říma ke břehům Baltu (četné nálezy římských mincí). Při stavbě obchvatu Sudoměřic našli archeologové pozůstatky pravěkého osídlení z pozdní doby kamenné (asi 3 000 let př. n. l.), kdy na výhodném místě, na návrší nad zaplavovanou oblastí stála osada s dřevěnými kůlovými domy.

Unikátní nálezy z této doby – soubor zvláštně tvarovaných nádob, vzácný tzv. tulipánovitý pohár nebo dva dětské pohřby uložené v odpadních jámách. Další výrazné osídlení dokládají hluboké zásobní jámy – podzemní sila na obilí – ze starší doby bronzové (asi 1 800 let př. n. l.). Z jedné z nich pochází bohatý soubor zlomků keramických nádob a sada hliněných závaží, tvořící patrně součást tkalcovského stavu. Byla zachycena poměrně rozsáhlá keltská osada ze 3. století př. n. l. až po 2. století n. l. a dále germánská osada z mladší doby římské (4. století n. l.), z té pocházejí m. j. vzácná železná ostruha, stříbrná římská mince, nebo bronzová spona – šatní spínadlo. V těchto mladších obdobích byly v zástavbě nadzemní dřevěné domy doplňovány chatami zahloubenými do země – polozemnicemi. Z chat pochází obvykle velké množství zlomků keramických nádob, zvířecích kostí a dalších nálezů, dobře sledovatelné jsou v některých případech také detaily jejich konstrukce – pozůstatky původních stěn, nosné konstrukce střechy i vnitřního zařízení. Jejich obyvatelé se živili především zemědělstvím, pole a zahrady musely osadu přímo obklopovat. Nejmladší nálezy ze zkoumané lokality pocházely ze středověku, přibližně z 12. a 13. století.

Výše uvedené vykopávky v rámci stavby obchvatu napovídají, že zde mimo jiné sídlilo i poměrně velké slovanské osídlení, zabývající se zemědělskou činností, které mohlo tvořit zázemí pro městskou aglomeraci a pro velmi početné vojenské oddíly knížete Svatopluka. Poblíž tohoto osídlení se nachází pozůstatky po velkomoravském a raně přemyslovském hradisku Hrůdy. Vlastní hradiště bylo umístěno v původním meandru ramena řeky Moravy (která protékala rovinou více koryty). „Hrůd“ je lidový název pro typický jihomoravský nížinný pahorek. Hliněný val obklopoval území okolo tří hektarů. Půdorys valu je dosti zřetelný na leteckých fotografiích. Zemní val se skládal ze tří částí – vnitřní část byla z jílu a při budování byla zřejmě záměrně vypálena, střední část byla hliněná, vnější část byla z kamenného zdiva skládaného nasucho z pískovcových ploten. Na valu lze předpokládat existenci dřevěné palisády. Uvnitř hradiště byly zřejmě dřevěné sídelní objekty s ohništi. V rámci vykopávek bylo nalezeno mnoho keramických střepů, převážně z 11. století, šperky, ostruha, skleněný korálek a další drobné nálezy. V hradišti bylo objeveno i pohřebiště s množstvím koster, většinou bez darů – což dokladuje stoupající vliv církve (která zakazovala pohanský zvyk kladení milodarů zemřelým do hrobu a snažila se stírat sociální rozdíly zemřelých). Je otázkou, jestli zde původně nestál feudálův vlastnický kostelík, obklopený hroby členů rodiny. Ve 13. a 14. století dostal zdejší kraj mezi Kunovicemi a Holíčem jméno „Provincia Lucensis“ – pohraniční území s vlastními gubernátory, zastupujícími zeměpány Přemyslovce – jakási linie vystavená co ochranný štít proti Uhrům. Uhři si v těch časech nárokovali Strážnicko s tím, že hranice je tvořena tokem Moravy až po ústí Veličky a odtud pak Veličkou tekoucí z Bílých Karpat. K Moravě bylo Strážnicko definitivně připojeno za výbojů krále Přemysla Otakara II., po porážce uherského krále Bély u Kessenbunnu 12.7.1260. Ve službách Přemyslových stáli bratři Pardus a Sudomír, rod Tvrdišovců, kteří se zasloužil o dobytí zdejší krajiny a král jim ji dal za odměnu. Ochranu cesty do Uher svěřil zvláště Sudomírovi, který založil roku 1262 pohraniční ves Sudoměřice. Sudomír zemřel asi kolem roku 1264, Pardus o dva roky později.

Sudoměřice dostal po smrti Sudomíra jeho syn Tvrdiše i s Rohatcem jako jeden statek. První polovina 15. století znamenala nástup husitství. Nejsilnější baštou husitství v kraji se stalo Strážnicko, především zásluhou Bedřicha ze Strážnice a určitě se aktivně zúčastnili i obyvatelé obce Sudoměřice. Z toho důvodu bylo obyvatelstvo husitské, vyznání pod obojí, které přecházelo potom k vyznání evangelickému a českobratrskému. Symbol kalicha se udržel donedávna na domech č. 5 a 110, před jejich přestavbou. V letech 1467 – 1477 došlo k dalším krveprolitím za bojů mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Důsledky válek byly strašné. Celé Slovácko utrpělo těžké ztráty, většina území byla zpustošena, usedlosti vypáleny, vsi vyloupeny a téměř vylidněny. Roku 1458 táhl naší vesnicí uherský král Matyáš Korvín, který se vracel ze zajetí. Ve Strážnici ve dnech 5. až 9. února 1458 byl přinucen podepsal listinu, ve které sliboval věrnost svému nastávajícímu tchánovi českému králi Jiřímu z Poděbrad. Vracel se do Uherska jako nově zvolený král uherský. Doprovod mu dělala již ze Strážnice jeho matka a velké množství uherských šlechticů a vojáků. Přelom 15. a 16. století znamenal všeobecný rozkvět společnosti. Byla zbudována síť škol – vyučovalo se českým jazykem. Většina národa se v té době hlásila k husitství, ale už bez hlubšího pochopení. Stavovské povstání skončilo bitvou na Bílé hoře 8.11.1620. Od této doby se podmínky venkovského lidu výrazně zhoršily. R. 1623 přišli další boje s Uhry. Následovala „Třicetiletá válka“, která zanechala ve zdejším kraji hluboké rány. Nejvíce škod napáchala válka v Sudoměřicích, v Petrově a v Bobalově (dnes součást Petrova), kudy vojska neustále procházela. V Sudoměřicích zůstalo 49 pustých gruntů a jen 29 obsazených. Byla vypleněna řada osad a mnoho lidí bylo odvlečeno do zajetí. Stará pečeť Sudoměřic pochází z r.1640 má ve znaku štít s radlicí a vinařským kosířem. Ve druhé polovině 17. století došlo k novým pustošivým nájezdům tatarských a tureckých vojsk a k velkému plenění kraje. Roku 1678 propukla epidemie moru. Po ní bylo vystavěno mnoho děkovných kapliček na poděkování Bohu. Kolem roku 1680 dochází k nepokojům na Strážnicku pro stále se zvyšující požadavky šlechty nepokoje trvaly až do konce století. Došlo také ke třem výpadům z uherské strany a k dalšímu plenění obyvatelstva. K posledním velkým vpádům ze strany Uher na Moravu došlo na počátku 18. století za uherského povstání proti Habsburkům. Počátek 40. let 18. století byl ve znamení války s Pruskem. Rakouská armáda byla poražena a Prusové se dostali až na jižní Moravu. Dne 12. 3. 1742 přešlo pruské vojsko také přes Sudoměřice. V letech 1906 – 1913 Slováckem proběhla vystěhovalecká vlna do Ameriky. 1. světová válka hluboko zasáhla do života lidu našeho kraje. Naši vojáci bojovali na všech frontách evropských bojišť, mnoho jich padlo, onemocnělo, bylo zmrzačeno nebo přeběhlo k nepříteli. Vznikaly zahraniční legie. Ze Sudoměřic padlo za války celkem 50 vojáků, několik z toho v legiích. Po vzniku svobodné republiky československé dochází k pozemkové reformě, která měla za cíl omezení vlivu většinou německé šlechty a rozvoj venkovského prostředí. V roce 1921 přichází na tkz. sudoměřický zbytkový statek po strážnické hraběcí rodině Magnisů pan Jiří Němeček, který postupně splácel státu nově nabytý majetek. Protože nebyl schopen tyto obrovské dluhy splácet postupně část majetku odprodával. V r. 1931 obec odkoupila část zbytkového statku, kde dříve byly správní a hospodářské objekty. Tehdejším záměrem obce mělo zde vzniknou zázemí pro spolkový život. Měla zde být tělocvična pro Omladinu, Orel a hasiče a další různá zařízení. Byla ale krize, pak přišla II. světová válka. Po ní už došly jiné priority. V roce 1933 byl postaven zásluhou „Kostelní jednoty“ a za přispění štědrých darů od našich občanů funkcionalistický kostel s patrociniem „Kristus Král“. Dne 5.6.1933 byl tento římskokatolický Boží stánek vysvěcen. Nová farnost ale nebyla zřízena, kostel patřil pod správu farnosti Panny Marie ve Strážnici. Doba okupace naší vlasti německou armádou přinesla naší vesnici hodně zlého, protože se stala pohraniční obcí a působili zde němečtí policisté a členové gestapa. Jelikož hranice na našem katastru byla relativně dobře prostupná, přecházelo v těchto místech hodně emigrantů, většinou budoucí příslušníci zahraničního odboje a občané židovské národnosti. Mnoho našich občanů se na převádění osob přes hranici podílelo. Hlavním organizátorem těchto akcí byl tehdejší starosta Krůtil. Vytvořil kolem sebe velmi propracovanou ilegální buňku, která přímo pod nosem fašistům zachránilo mnoho odbojářů a pronásledovaných lidí. Dne 12.4.1945 byla naše vesnice osvobozena sovětskou a rumunskou armádou. Při osvobozování naší vesnice padlo 36 sovětských a 8 rumunských vojáků. Kolik padlo Němců není známo, ale po přechodu fronty se našlo a pochovalo 11 německých vojáků. Ze Sudoměřic zemřelo na následky války 14 spoluobčanů.